Prešpuli budí vatáž je moje stará skladba, která vznikla v období kolem roku 1980, tedy v době skupiny Rádi by. Je pravda, že jsem si ji po ránu hrával. Skladba je pro kapelu trochu obtížně harmonicky uchopitelná, tak zůstala jen v banjo verzi.

Největší můj banjový oblíbenec byl a je Alan Munde. Zachytil jsem ho v době, kdy byla na vrcholu jeho skupina Country Gazette s báječným houslistou Byronem Berlinem a jím. Neuvěřitelný progresivní a melodický bluegrass. Schytával jsem si jeho sóla a jeho styl hry se mi dostával pod kůži. Hraji si jeho skladby stále a moc rád. Písničku Úvodní jsme opravdu hráli s Jabloneckým Bluegrass Bandem (Modrotisk) vždy na začátku koncertu. Měkkost houslí a vítací text k tomu vybízel. Podle této skladby a pár dalších jsme říkali, že hrajeme „lázeňský bluegrass“. Pojem se docela vžil. Banjo sólo jsem si ale upravoval podle nějaké klavírní verze, ta banjová od Mundeho se mi moc nelíbila. Jednou na Banjo Jamboree ve Strakonicích přišla Silence a že by chtěla udělat besedu s ukázkami banjové hry. Pozvala Luboše Malinu, Sváťu Kotase a mě. Bylo jasné, že Luboš bude pidlikat něco od Trischky, Sváťa už nevím, co si vybral, ale ne to, co my, a já pro pestrost šáhl do Mundeho. Uncle Cloony dopadl dobře, ale v Counterblastu jsem se trochu sekl, protože skladba byla čerstvá a neusazená, ale dohrál jsem ji. Tak tímto dělám reparát a doufám, že už je to nyní v pořádku. Obě skladby jsou zajímavé tím, že první je v F dur a druhá v B dur, tedy ne úplně v banjo tóninách. To se mi na nich ale líbí, jak znějí jinak. Později vydali pánové Munde a Bush společnou desku a Stymied se stala titulní skladbou. Moc zajímavé a pěkné. Schytal jsem si poctivě obě sóla a myslel si, že jsem jediný, kdo to bude v Čechách hrát. Překvapení nastalo, když po cca roce jsme se potkali s Láďou Ptáčkem, tehdy banjistou z Copu, a začali jsme ji oba brnkat. Od té doby jsme si ji zahráli jen ve dvou vždy, když jsme se viděli, v kapelách to nechtěli dělat. To jsme byli pašáci a měli obrovskou radost. Tak teď konečně na Stymied došlo.

Luboš Malina a já při ukázkách banjové techniky v rámci „bluegrassové dílny“ na Banjo Jamboree

Mundeho předchůdce, tedy kolem roku 1975 a dál, byl banjista Carl Jackson. Už jsem se zmiňoval jinde, že jeho hra mě okouzlila. Jméno naší první klukovské skupiny Toulaví hráči se zaskvělo v roce 1976 při interpretaci jeho instrumentálky Píseň pro Zuzanu, takže logicky jsem se k ní musel vrátit. Autoharfu jsem si k tomu účelu půjčil a zamáčkl slzu. Také jsem se dost naučil na skladbě Oranžový expres v jeho úpravě, některé licky se mi hodily univerzálně a používal jsem je při hře jinde. Dobrých hráčů na foukací harmoniku ubylo, ale shodou náhod s jedním takovým bydlíme v Tanvaldu. Míra Serbus se k nám do kraje dostal postupně z Ústí nad Labem. Jeho předchozí skupiny měly zvučná jména, pamatuji se na Ztracenou karavanu z Teplic a pak ústecký Katalog. Romantika textu, krásná melodie a kombinace sól banja s foukačkou byla jasná volba pro Oranžák. Jinak je to především nejslavnější bluegrassová skladba pro housle. Breakdown musí hrát každý banjista, minimálně Foggy Mountain a Earl´s Scruggs Breakdown. Melodika byla posunem techniky hry, tak na uctění brilantního hráče Carla Jacksona, který mimo jiné slaví letos 70. narozeniny, jeho breakdown.

Toulaví hráči – 1977; Kopidlno, Banjo Jamboree zleva: Tomáš Slavíček – banjo (host); já – banjo; Pavel Hübner – housle; Dušan Žanta – kytara; Jan Tessio Maryško – kontrabas

Billa Keitha jsem měl možnost potkat dvakrát. V roce 1996 ve Strakonicích na Banjo Jamboree a pak v Holandsku na festivalu EWOB v roce 2017, kde jsme s Handlem vyhráli první cenu. Byl tam jako host. Jen jsem ho pozdravil a řekl, že mu děkuji za inspirativní způsob hry na banjo a výběr skladeb, který mi něco říká. Ale moje angličtina není nic moc, tak to stačilo. Další rok už nedorazil a nedorazí. Byl ale pro mě v něčem první, například Caravana od Ellingtona na banjo, krásně zharmonizovaný Valčík na rozloučenou ve 4/4 taktu nebo Nola, ragtime v triolách. Doma jsem měl dlouhá léta na stěně fotku Billa Keitha a Earla Scruggse, jak sedí vedle sebe na člunu a chytají ryby, chlapi v nejlepších letech.

Handl – 2017; Holandsko, EWOB zleva: Jaromír Janda – housle; Radim Duda – mandolína; Lenka Krausová – basa; Jan Zellen (dříve Žižka) – kytara; já – banjo

Ve starých New Grass Revival/NGR hrál na banjo Courtney Johnson a jejich desky byly něco jako bomba. Rockově pojatý bluegrass, to tu ještě nebylo. Hodně skladeb jsme od nich přebírali a hráli v osmdesátých letech s našimi texty. Dalo se to pro mě zahrát. V Chomoutech jsme se sešli s Mildou Totterem, který byl jednička na foukací harmoniku a miloval Charlieho McCoye. Pod vlivem NGR jsem tehdy složil Hnědého muže a začali jsme to spolu hrát, ale dlouho to nevydrželo. Atmosféra doby a styl je ze skladby patrný, alespoň pro mě. Béla Fleck je famózní hráč, ale je nad mé síly. Některé starší skladby od něj jsem zahrál, ale když došlo na singl styl, tak jsem záhy končil. Líbily se mi některé anomálie jako čardáš na banjo nebo právě sóla ve swingových evergreenech, které hrával ve skupině Spectrum. Písničkou Láska léčí nebo Step si připomínám období devadesátek, kdy mě bavilo se se singl stylem zaobírat a cvičit ho. Dnes si to hraji hodně po svém, i když některé pasáže sól jsou od Bély.

Doc Watson, kytarová legenda, inspiroval mnoho lidí svou hrou. Měl jsem to štěstí, že jeho styl umí hrát Honza Zellen, dříve Žižka, se kterým jsme se dali dohromady už v roce 1978 a pak spolu hráli přerušovaně až do roku 2021, do mého odchodu z Handlu. V tom našem pravěku jsme samozřejmě hledali silná témata do písniček, která ale byla naše, ne z historie Spojených států. Tak to přesně bylo i se skladbou Číslo 26 – Hanč/Tennessee Stud. Náš vrstevník a kamarád z Jablonce, nějaký Vladimír Mátl, dostal od nás objednávku na otextování této balady a přišel s příběhem, který jsme znali z filmu a věděli, kde je pomník... V letošním roce je 110. výročí události smrti Hanče a Vrbaty na Zlatém návrší v Krkonoších. I Česká televize natočila nově tento příběh z roku 1913. Znám ta místa dobře a dojímá mě, co se tam tehdy stalo. Vláďa text napsal bravurně a myslím, že Honzovo provedení je výborné. Skladba spala a čekala zhruba 45 let a asi by se už neprobudila, kdybych ji nevytáhl nyní.

6/8 takt ve vlastní skladbě PS se závěrečným kánonem je rytmickým klínem mezi převzatými skladbami od mých oblíbenců. Rád si ji hraji sám, jenže to nemá velkou gradaci. Takto je to lepší.

Tony Trischka je zastoupen skladbou Robertův sen. Je to jediná skladba, kterou mám v Es dur a je celá hraná singl stylem. Koncertně jsem ji nikdy s nikým nepředvedl, protože je těžká pro všechny a nesešli jsme se ani v potřebném množství a ani kvalitě. Jsem rád, že má moji premiéru.

Ještě několik slov ke Směsce/Medley, která je docela dlouhá, ale tak to chodí. Ve svém životě jsem se něco nahrál na country bálech. Začalo to v roce 1980 s Chomouty v Praze například pro taneční klub Jasana Bonuše, pak nesčíslněkrát s Modrotiskem všude možně a zakončoval jsem s Handlem v roce 2021 třeba ve Strašnicích s Jitkou Bonušovou. Doprovázeli jsme deset dnů americké cloggery z Tennessee na folklórních festivalech ve Francii a drhli taneční kousky i pod americkou vlajčičkou. A bylo to krásné. Něco z této atmosféry jsem chtěl přenést i na CD, proto vznikla Směska. Hned úvodní skladba ale není úplná odrhovačka z country bálů. Skladbu Crazy Creek jsem se naučil třeba kvůli Jacku Tottleovi, mandolinistovi, který ji chtěl hrát se svou doprovodnou českou kapelou, kam jsem byl nominován s banjem v roce 1990 na festivalu Zahrada ve Strážnici. Honza Zellen na kytaru válel Watsona, tak bylo třeba ho otočit na banjo v Black Mountain Rag, k tomu mi posloužilo vzorové sólo Alana Mundeho, mého banjo miláčka. Turkey In the Straw je další v pořadí. Je to velice populární bálová skladba a vždy se najde mezi výukovými ukázkami tanců. Já ho dlouho neuměl a až pro tyto účely nahrávání jsem si ho nedávno doplnil verzí od Vick Jordana, hurá. A k tomu krásný Michalův akordeon, super. Pak se jede dál na dobro, a to Monroe´s Hornpipem, kde jsem si sólo složil z nějaké melodické verze a Trischkoviny v závěru. Směsku končíme oslavnou skladbou The 8th of January na rok 1814 a jeho 8. leden, kdy se něco dělo v Mexickém zálivu. Ovšem závěrečná kadence akordů je vzpomínka na Rádi by a rok 1978, kdy jsme takto zvláštně zakončovali některé skladby. Byl to kdysi Honzův nápad, ale věděl jsem to už jen já, on ne. Malý a nevýznamný střípek asi… Roky jdou.

Většinu výše uvedených písní jsem napsal ve své oáze klidu, baráku v ulici V Luzích v Jablonci nad Nisou, kde jsem žil přes patnáct let od roku 2001. Měl jsem za sebou těžké období života, rozvod, a sbíral jsem síly k novému nadechnutí. Tímto velmi děkuji majitelům domu, přátelům mých rodičů manželům Melšovým, nikdy na to nezapomenu, vážím si jejich velkorysosti a jsem jim vděčný za poskytnutí azylu.

Hudební trio Šatava od roku 2003 a stále hraje zleva: Jaro Dorčík – basová kytara; Mirek Šilhán – kytara; já – banjo

Po vynucené tříleté hudební pauze na přelomu milénia jsem začal v 2002 opět hrát s bratrem Dušanem v jeho Kaleidoskopu. Natočili a vydali jsme si krásnou desku písní s převážně jeho texty. Repertoár Kaleidoskopu byl a je mixem žánrů, kam se vždy banjo nehodí. Proto jsem si tehdy koupil klávesy Yamaha a začal na ně hrát skladby z oblasti popu, beatu a rock and rollu. Necítil jsem jiné hudební žánry a neuměl je hrát, tak to byla tvrdá škola, ale jsem rád, že jsem se k tomu odhodlal, protože jsem si tím rozšířil obzory.

Skromné poměry, klid a mír ovšem otevíraly dveře fantazii a nápadům. Začal jsem textovat a skládat hudbu k situacím a prožitkům, které jsem zažíval nebo viděl v okolí. Moje cítění a tvorba byly překvapivě ale z jiného soudku než bluegrassového. Ve skupině Handl o to zájem nebyl a Kaleidoskop frčel na lidem známých přebíraných skladbách. Proto zůstávala jediná cesta, kde skladby realizovat, a to ve Swing Grass Revival / Oživení. Snažili jsme se, ale naše nástrojové obsazení k tomuto záměru nebylo vhodné. Z té doby však zůstaly některé nápady vyhrávek, riffy a částečné řešení jednotlivých písní. Bez tohoto mezikroku by dnešní provedení nebylo asi možné. Děkuji tedy předně Mirkovi Šilhánovi za pomoc a podporu při hledání autorské cesty.

Jablonecký Bluegrass Band – 1984; Porta v KD Peklo, Plzeň zleva: já – banjo; Pavel Hübner – housle; Petr Hájek – housle; Dušan Žanta – kytara; Lubomír Herman – kytara, Jan Souček – kontrabas (mimo záběr)

Když mi bylo pětadvacet, tak jsem na vojně potkal v zeleném kluka, který s námi hrál na útvaru v country kapele. Byl z Prahy a evidentně tíhnul k jazzu, což nebylo běžné. Znal spousty slavných evergreenů swingové éry, ale s českými texty. Pro mě se vynořil nový svět: Armstrong, Fitzgeraldová, Sinatra, Ellington atd. Mnohé skladby s těmito texty si udržuji, ale nejvíce se mi asi tehdy líbila Sentimentální cesta. Později, když s námi hrál ve Swing Grass Revival hudební klaun Áda Štrejl se svým armstrongovským projevem, tak jsem byl velmi rád, že mi Sentimentální cestu nazpíval právě s tímto textem od „Baťky“ Pavla Nerudy.

Druhou převzatou písničkou na CD je skladba San Antonio Rose, kterou jsem kdysi slyšel v provedení od Rickyho Skaggse. Uchvátila mě. Vždy jsem miloval hru na dvoje housle v kapele, což první sestava Modrotisku splňovala. Nebaví mě příliš zpívat anglicky, protože text je příběh, kterému musím rozumět, a hudba je vlastně doprovod k tomu. Tak jsem si to udělal po svém, resp. jak jsme to s bráchou vždy řešili, napsal jsem si svoje slova k písni. Nijak jsem to frázování neschytával, prostě jak jsem si to pamatoval z dřívějška. Byl jsem přesvědčen, že to „sweet and lovely melody“ tam někde je, ale není. Bylo to jen v mém srdci, a tak to zůstane.

Kromě radosti z učení a předávání muzikantských dovedností mladé generaci jsem při práci v zuškách v posledních letech potkal hodně srdečných a výborných hráčů. S dechovými nástroji jsem v minulosti nikdy nespolupracoval a nepotřeboval je využívat. Teď ale nastala ta možnost uplatnění a vyzkoušení si, co to udělá. Oba níže jmenovaní dechaři jsou moji kolegové v Tanvaldu, navíc Pavel Jeníček hraje první trubku v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Oba jsou zkušení muzikanti, kteří zahrají cokoliv. Sóla pro saxofon a rozpis společných vyhrávek dechové sekce do písniček mi složil a zaranžoval Milan Šťastný, profesionální kytarista nyní s angažmá v tanečním orchestru Ladislava Bareše v Liberci, ale také kolega z Kaleidoskopu.

Psal rok tak 1975–76. V Kopidlně na Banjo Jamboree se měla banjistou hrát každý rok jiná instrumentálka. Chtěli jsme se jeden od druhého i odlišovat. Spoluhráč z kapely Toulaví hráči, Honza Strnad, měl doma různé desky s hudbou ze zahraničí. Jako malý byl čtyři roky s rodiči v Nigérii a odtamtud si přivezl desku Velkého národního dechového orchestru Nigérie. Poslouchal jsem si ji a líbila se mi jedna skladba, která krásně houpala. Myšlení bylo jednoduché, že když to můžou hrát černoši z Afriky, tak já taky. Neznaje ničeho jsem se ihned pustil do schytávání, a tak byla na světě pro mě první skladba v F dur na banjo, kterou jsem nazval Kočárek alias Dill Pickle Rag.

Tvrdost anglosaské hudby se mi líbila, ale nesmělo jí být příliš. Do skladby Anglosas jsem si proto vedle dobře a tvrdě znějících banjo rifů přimíchal napůl i něco mollových postupů z našich českých kořenů. Sóla pro příčnou flétnu většinou vymyslel můj letitý spoluhráč a kytarista Mirek Šilhán, který hudbu vnímá velice osobitě a jeho pojetí melodičnosti je překvapivé.

V rádiu byl kdysi pořad s názvem „Toulky“, v němž pouštěli trampskou, folkovou a country hudbu. Znělkou pořadu byla pěkná skladba v kytarovém provedení. Až později jsem zjistil, že jde o skladbu Nashville Skyline Rag, kdo ji složil a že se dá výborně hrát i na banja. S Lubošem Malinou jsme oba pro ni měli vždy docela slabost. Hraje se v C dur a já jsem uměl pouze základní verzi melodie. Další sólo bylo tehdy nad moje síly. Požádal jsem tedy kamaráda a famózního banjistu té doby (1977) Tomáše Slavíčka z Liberce, aby mi to druhé sólo napsal. Tenkrát mi při předávce tabulatury řekl: „To nezahraješ.“ Je to tedy taková vzpomínka na něj. Žije někde v Americe.

Trochu si zabluesovat a nehrát jen „dvanáctky“, to jsem vždy chtěl. Skladba Ať se práší za kočárem byla dlouho v šuplíku, protože jsem v kapele neměl nikdy bicí a bez nich to nešlo udělat. Tak až teď, hurá. Jaro Dorčík je pro mě velký hráč a jsem rád, že mi teď kývl k nahrávání. Vždy mi říkal, že bluegrass na kytaru hrát neumí a nechce, ale na baskytaru mu to potíž nedělalo. Když jsem si pořídil klávesy a začal je z donucení kombinovat s banjem do skladeb v repertoáru Kaleidoskopu, tak mě trpělivě a tolerantně zaučoval, jak hrát a vnímat pop a rock. Bez něj bych to nedokázal tak rychle vstřebat.

Po tradičním bluegrassu Flatta a Scruggse sedmdesátých let jsem se prokousal kolem roku 1976–80 k melodickému stylu hry na banjo, který představovali pro mě Bill Keith a Carl Jackson. Byl jsem ohromen krásou a bohatostí tónů i harmonickým doprovodem skladeb, což jsem doposud neslyšel. k anglickým názvům jsme neměli tehdy žádný vztah, tak jsme si často skladby přejmenovávali podle svého pocitu a tak vzniklo Ratata.

Nevím, jak na to došlo, ale objevily se u nás v Čechách hvězdy z Nashvillu. Jmenovitě Jerry Douglas na dobro, Mark O´Connor s houslemi a Russ Barenberg na kytaru, plus ještě dva muzikanti. Měli koncert v kulturáku v Liberci a Jarda Formánek starší to jako vždy nahrával na kotoučák. Bratr Dušan si hned otextoval několik jejich písniček, které jsme zařadili do repertoáru a dodnes tam jsou. Když přišel o mnoho let později do zakládající se sestavy Swing Grass Revival v roce 2007 Vašek Hroch s dobrem a vytáhl výjimečný kousek s názvem Grant‘s Corner, tak jsem byl nadšen. Zvuk flétny je zdařilá inovace a naše vlastní přispění k provedení této nádherné snivé skladby.

Účinkování mojí ženy Ivety v kapele nebylo dlouhé, trvalo cca pět let. Spojení banja s příčkou je originální a u nás se moc nebo vůbec nevede. Je to tím, že flétnistky jsou zaměřeny jinak, klasicky. Potřebují k hraní noty, které většinou moc nejsou, a naučit se cítění daného žánru, což trvá roky. Společným průsečíkem se nám stala skotsko-irská hudba. Ivetka určitou dobu hrála se Skotem žijícím v Jablonci nad Nisou v jeho kapele Alastair. Jigy a reely dávala, tak jsme si udělali mimo jiné směsku Far From Home, kde jsem se na banjo chytal.

Už zmiňovaný Mirek Šilhán, který s námi hrál v Swing Grass Revival na kytaru, nosil do kapely nebo si sám hrál skladby z oblasti mainstream jazzu, ale také různé samby nebo bossa novy. Jednou z těchto skladeb byla i v 5/4 taktu skladba Take Five. Pro mě jako bluegrassového banjistu naprostý úlet a výzva, kterou jsem chtěl zvládnout. k provedení jsem si přizval jazzového pianistu a klávesistu Miloše Hladíka, který tohle běžně hraje a známe se spolu více jak 45 let. Abychom oba jen nebřinkali, tak dlouhý tón zajistila Iveta s flétnou.

Já s mou ženou Ivetou Žantovou

LP „Banjo Player“ od Carla Jacksona byl pro mě úder z čistého nebe. Tak jsem se do toho pustil. Netušil jsem například, že dvojhlas na banjo se udělá ve studiu. Trápil jsem se a cvičil určitá místa, až jsem to zahrál najednou. Nebo jsem si myslel, že na banjo se hraje jen v géčku, eventuálně v D ladění, a řeší se změna kapodastrem. Tabulatury nebo ukázky provedení nebyly tehdy v našich možnostech. Skladba Little Rock Getaway/Malá Skála se mi líbila, protože mi překlad místně byl blízký (Jizera, Sušky, Pantheon). Je to jediná skladba znějící v C dur, kterou jsem si uchoval do dnes v G ladění s kapodastrem na 5. poli a musím kvůli tomu nosit dvě kapa s sebou.

Předek Tonyho Trischky byl z Liberce a jmenoval se Tříska. Pro nás banjisty to byla úplně nová úroveň pojetí hry, výrazu a techniky. Tomáš Slavíček okamžitě zareagoval a začal jeho skladby hrát s kapelou V modrém stínu. Můj kamarád a banjista Robert Braun k nám do Čech Tonyho se Skyliny první pozval a přivezl. I já mám na Tonyho vrcholnou osobní vzpomínku a společný zážitek z několikahodinového jam sessionu v Bajkalu na plzeňském výstavišti, kdy se k nám s banjem připojil a všem učaroval. Moji zdatní banjo žáci jako Ruml, Balatka, Šlajs měli za úkol zahrát Tequilu, resp. tento fragment. Na nahrávce jsou jen tři banja a skladba Tříska je myšlena jako „hold“ panu Trischkovi.

Skupina Country Cooking s banjisty Trischkou a Wernickem vydala LP 26 Bluegrass Instrumentals někdy v roce 1974. k nám se nahrávky dostávaly vždy později, samozřejmě. Perfektní double banja, skvělé ostatní nástroje, ale největší úlet Andy Statman na mandolínu/saxofon. Zřejmě nebyl při hraní zcela při smyslech, protože i ve studiu při sólech hlasitě funěl a mručel, ale co hrál, se nám mladým klukům většinou líbilo. V nahrané Soldier´s Joy se snoubí obojí, základní verze s běžnou harmonií a v banjo sóle novátorské uchopení doprovodu jinak. Tony Trischka je pokračovatel a zlepšovatel bluegrassového banja, po Earlu Scruggsovi další zásadní pilíř techniky banjové hry.

Banjo je pro mě inspirativní nástroj. Za mlada jsem si říkal, že bych rád bez kapodastru hrál skladby ve všech tóninách, kvůli jejich znělosti. To se tak úplně nestalo, ale dost jsem se snažil. Dnes s potěšením mohu konstatovat, že i stupnice s béčky jako F, B a Es dur a v nich hrané skladby jsou na banjo libé. Právě ta změna zvuku nástroje člověka vybízí k tvořivosti. Pět strun není mnoho, ale ani málo a D dur je také skvělá banjo tónina. Tak jsem si pohrál a vznikla lehká skladbička s melancholickým názvem Všechno už tu bylo, Jardo. Říkali jsme si v kapele, že bychom tu skladbu ale měli něčím obtížným zkomplikovat. Nápadu se chytla Iveta, která jako jediná v tempu v závěru svého sóla zahrála celotónovou stupnici v sekvenci. Zní to dobře a smekám.

Už ani nevím, kdy jsem se se swingovou skladbou How High the Moon setkal poprvé, ale fascinovala mě. Harmonie i melodie skladby jsou super. Tím, že jsem nikdy příliš nezpíval první hlasy a textům jsem věnoval pozornost pouze coby oponent bratrem psaných slov, tak ve většině případů vybírané písničky jsou spíše hrané instrumentálky s jednou slokou zpěvu, aby bylo jasné sdělení a nálada. Tady jsem ani ten zpěv už ale nepostrádal.

Vzpomínka na několikahodinový jam session s Tonym Trischkou v Bajkalu na plzeňském výstavišti – 1990

Někdy ve svých dvaceti letech na studiích v Praze jsem slyšel od Beatles píseň Blackbird. Hráli jsme s Honzou Žižkou (nyní Zellen) v kapele Rádi by, angličtina nás moc při zpívání nebrala a proto bratr Dušan napsal text Obraz lhal. Nekoukal na nějaký překlad nebo volnou shodu obsahu českého textu s originálem. Texty z něho padaly jak na běžícím páse a byly většinou velmi dobré. Honza skladbu dokázal zahrát i zazpívat, ale jak šel čas a on zmizel zanedlouho v cizině a já se vrátil do Jablonce, tak nebyl nikdo, kdo by písničku hrál. Řekl jsem si tedy, že když teď učím hře na kytaru v zuškách, tak to zkusím vzít celé na sebe. Text je lehce imaginární, ale sdělení v něm je jasné a ze života pravdivé.